SČDO na rozcestí?

Před malou chvílí byl odvysílán nejnovější díl pořadu Antré, kterého jsem byl hostem. Děkuji za pozvání a za novou zkušenost. Zcela otevřeně přiznám, že nemám tolik zkušeností s poskytováním rozhovorů „live“, tedy bez přípravy. V kombinaci s mojí hlavou, ve které dost často létají všemožné myšlenky zleva zprava sem a tam, zůstala spousta věcí nevyřčených a to samozřejmě i s ohledem na čas, který nás trochu tlačil. Cítím tedy potřebu dovysvětlit a doříct určité věci, které zazněly o Svazu českých divadelních ochotníků (dále jen SČDO) v samotném závěru rozhovoru. 

Tohle není „hra o trůny“

Předem říkám, že tohle není žádná „hra o trůny“. Vždy mi, a to nejen okolo SČDO, šlo o věc. O rozvoj, posun. O hledání a nalézání cest s cílem, jak nejlépe a nejvíce sloužit komunitě amatérských – chcete-li ochotnických – divadelníků. Vznik SČDO se datuje k roku 1968. Organizace se nějakým způsobem vyrovnala s normalizačním procesem. Úspěšně do svého středu integrovala skupinu amatérských loutkářů. Vytvořila vlastní systém morálních ocenění za rozvoj amatérského divadla. Ve spolupráci s dalšími zájmovými divadelními organizacemi uděluje za mimořádné zásluhy Zlatý odznak Josefa Kajetána Tyla. Svaz je dále také iniciátorem a vyhlašovatelem řady soutěží a přehlídek nejen pro dospělé, ale i pro děti a mládež. Co do počtu členů, které pod sebou skrze oblastní buňky sdružuje, je snad tou největší organizací zaštiťující amatérské divadlo, která vznikla odspodu – z iniciativy samotných divadelníků.

Organizace však poslední roky výrazně stagnuje, či možná již přímo upadá. To lze pozorovat jak zvenčí, tak dokonce i zevnitř (především z vyjádření jednotlivých osob v užším i širším vedení). Mám tu i jeden příklad, ať nezůstávám jen u prázdných prohlášení. Z původně dosti velké a pravidelné nabídky vzdělávacích seminářů a dokonce i Scénografické školy a později Režijní školy se nabídka SČDO zcukla na dva týdenní semináře konající se během JH a KDP. Tu a tam některá z oblastních buněk udělá blok vlastních seminářů, ale to je spíše nárazové. Proč o tom píšu? Přijde mi to jako promarněný potenciál. Touha po vzdělávání je mezi divadelníky stále větší. Potvrdit to mohou zaplněné kapacity seminářů na JH, velký zájem o školičku Amatérské divadelní asociace, která má pro další dva roky 28 seminaristů. Několik zájemců zůstalo pod čarou. Stejně tak je na tom „konzervatoř“, která se obnovila pod Centrem uměleckých aktivit v Hradci Králové s podporou Volného sdružení východočeských divadelníků (dále jen VSVD). Jak na to reaguje SČDO? Nijak. V rozhovoru pro portál Divadelník.cz, publikovaný dne 24. 3. 2021, uvedl předseda SČDO Josef Hejral – cituji: „Budeme chtít opět připravit další kurzy, například scénografický“. Máme 4. 10. 2022 a o semináři není ani vidu, ani slechu. SČDO stojí na místě a čeká. Asi na Godota.

Osobní zkušenost

Teď z jiného soudku. Osobně jsem byl účasten několika schůzí předsednictva a sekretariátu (orgány SČDO). Na nich se opakovalo stále dokola to samé: „Máme málo členů, nikdo k nám nechce“. Jenže u toho to bohužel končí. Není vedena diskuze, v které by se snažilo dopátrat příčiny. Není vedena diskuze, která by nastínila další možné kroky a aktivity, které by se pokusily tento „problém“ zvrátit. Nesnaží se hledět dál. Prostě se stojí na místě. Většina aktivit, které v SČDO zůstaly, se dělá formou CTRL+C a CTRL+V. Bez invence. Zkrátka chybí vize. Vize, která by z SČDO postupně udělala organizaci fungující a využívající možnosti, které nabízí 21. století. Samozřejmě s ohledem na tradici a ve spolupráci s generací předchozí. Prosím tohle opravdu není o tom, že „staří“ dělají vše špatně a nutně musí přepustit místo „mladým“, kteří to budou dělat lépe. Právě naopak! Volám po propojení těchto dvou skupin, po vzájemném naslouchání, právě po té již několikrát zmíněné diskuzi. Nejen uvnitř vedení SČDO, ale doufám v diskuzi se soubory, jednotlivci. Řešit co je trápí, s čím potřebují pomoct, co by uvítali. Nevycházet z pouhých domněnek, ale reálných potřeb a dat. Dosavadní snahy o vedení diskuze však zůstaly nevyslyšeny. Část podnětů byla vyloženě ignorována, další část odsouvána.

Častokrát jsem na schůzích (a i mimo ně) slyšel, že tímhle tempem a stylem SČDO „vymře“. Otázka generační obměny dříve či později potká každou organizaci, každý spolek. Je to nevyhnutelné. 

Část SČDO to vnitřně ví, ale opět to jen zmíní a dál s tím nepracuje. Před několika lety došlo na generační obměnu ve VSVD. A tato organizace to zvládla! Jak? 

POSTUPNÝM PŘERODEM. DISKUZÍ. PŘEDÁVÁNÍM. VZÁJEMNOU SPOLUPRACÍ PŘED – BĚHEM A I PO PŘEDÁNÍ.

Dnes VSVD vede Josef Jan Kopecký a Kateřina Fikejzová Prouzová. Převzali otěže po Gregarových. Ti ve VSVD i nadále zůstávají a jistě jsou Pepovi a Katce mentory, poradci. Pod vedením JJK a KFP dostalo VSVD novou tvář. V úctě navázalo na zajeté aktivity předchozího vedení, ale přineslo také několik svých nových. VSVD je dnes, dle mého názoru, právě tou organizací pro 21. století. VSVD je zkrátka nejdál. V aktivitách, v prezentaci, v komunikaci, ve službě pro soubory. Samozřejmě za podpory již zmíněného Centra uměleckých aktivit, jak finanční, tak z hlediska zázemí. 

„Vymře“ SČDO?

Po třech letech aktivní spolupráce s SČDO mi tu zůstává pár otázek. Chce se SČDO vůbec „přerodit“? Co když vlastně vedení organizace postupný úpadek a „vymírání“ až zas tolik nevadí, protože ví, že onen přerod je cesta nelehká, trnitá a delší čas trvající? Tak je radši zvolena stagnace? Ta (alespoň v mých očích) vede k postupnému rozkladu a to je škoda nejen pro SČDO, ale pro celou naši divadelní komunitu 😢🖤.